Jdi na obsah Jdi na menu
 


Národní přírodní rezervace ŽEBRAČKA

10. 8. 2007

Komplex lužního lesa v nivě řeky Bečvy obdélníkového tvaru, který je na jihovýchodní straně omezen tokem Bečvy, na jihozápadě městem Přerov a na severozápadě poli přiléhajícími k železniční trati Přerov - Ostrava.

Tato přírodní rezervace tvoří dubohabrový les, bučina a lužní porost. Je to velmi bohaté ptačí refugium.

Výměra: 234,12 ha

Nadmořská výška: 208 - 214 m

Vyhlášeno: 1949

GEOLOGIE

Podloží je tvořeno holocénními nánosy řeky Bečvy. V severozápadní části převládají nivní hlíny až hlinité písky, na jihovýchodě písčité štěrky. Místy jsou přítomny rovněž sedimentární výplně mrtvých ramen reprezenované hnilokaly, jílovitými hlínami a vápnitými slatinami. Jsou zde vyvinuty fluvizemě.

KVĚTENA

Unikátní zbytek původně rozsáhlých lužních lesů údolní nivy Bečvy. Podíly dřevin se v některých částech blíží přirozené skladbě, která se zde vyvinula bez zásahu člověka a je dána starými duby, lípami, javorem klenem, javorem mléčem, habrem obecným, na vlhčích místech převládají jasan ztepilý, olše, topoly a vrby. Z jehličnanů zde roste modřín opadavý a místy nevhodně zavedené smrky a borovice.

Keřové patro je velmi dobře vyvinuto a především ho tvoří svída krvavá, líska obecná a střemcha obecná. Bylinné patro tvoří květena lužního lesa charakteristická stykem prvků karpatské, panonské a středoevropské květeny. Typickými druhy jsou kyčelnice žláznatá, plicník lékařský, konvalinka vonná a hvězdnatec zubatý. Dominantní rostlinou druhého jarního aspektu, která charakterizuje celé území i vůní, je česnek medvědí.

ZVÍŘENA

Velice zajímavý soubor představují 24 zatím nalezené taxony měkkýšů. Zatímco dvojzubka lužní je význačným lužním prvkem, karpatští endemité a vlahovka karpatská pocházejí z blízkých hor.

Obdobně neobvyklým prvkem jsou Discus perspectivus, skelnička Vitrea diaphana a skelnička V. crystallina subsp. orientalis, které obvykle do nížinných luhů nepronikají, ale jsou hojné v podhorských vlhčích lesích.

Z druhů periodických bažin zde byli nalezeni levotočka a svinutec běloústý. Mezi zajímavější motýli patří batolec duhový, otakárek fenyklový a stužkonoska modrá.

Územím protéká náhon Strhanec, ve kterém bylo zjištěno 19 druhů ryb, mezi jinými ostroretka stěhovavá, podoustev říční a sekavec písečný. Na systém vodních tůní je vázána celá řada obojživelníků: čolek obecný, čolek velký, kuňka obecná, skokan štíhlý a skokan krátkonohý. Vedle ještěrky obecné a ještěrky živorodé zde ještě v polovině 20. století žily zbytky autochtonní populace želvy bahenní. Ojedinělé nálezy pocházejí z přelomu 70. a 80. let.

Rezervace je křižovatkou ptačích tahů i hnízdištěm celé řady taxonů. Celkově tu bylo zaznamenáno přes 220 druhů, ale v posledních letech 20.století z nich bylo potvrzeno pouze 139 (hnízdících 79). Ze vzácnějších a zajímavějších lze uvést čápa černého, potápku malou, včelojeda lesního, krahujce obecného, ostříže lesního, chřástala, kalouse, lelka lesního, krutihlava obecného, strakapouda jižního.

Ze 34 druhů savců, kteří v Žebračce žijí, patří mezi zvláště chráněné netopýři, veverka obecná a plch velký.

LESNICTVÍ

V posledním období lze na společenstvech lužního lesa pozorovat postupně rostoucí vliv nedostatku vláhy. Na většině plochy rezervace došlo k přeměně na tvrdý luh.

VYUŽITÍ

Většina pozemků v chráněném území je nyní v majetku města Přerova, které v lesích hospodaří v souladu s plánem péče. V 70.letech 20.st. byla část rezervace devastována těžbou šterkopísku. Poté byl areál vytěženého štěrkoviště upraven k rekreačním účelům. Toto přírodí koupaliště je v r.2000 zpustlé a probíhá zde sukcese obvyklá pro lužní krajinu. Město Přerov jako vlastník pozemků má však zájem na obnovení rekreačního areálu. Dalším nerespektováním vyhlášené ochrany území došlo k tomu, že v ochranném pásmu a částečně i na okraji chráněného území vznikly zahrádkářské kolonie. Rovněž povolování výstavby rodinných domků a obchodních středisek na hranici ochranného pásma se jeví jako nevhodné, neboť vede ke konfliktům se zájmy ochrany přírody (ovlivnění vodního režimu, stížnosti na komáry).

Šafář J. a kol. (2003): Olomoucko. In: Mackovčin P. a Sedláček M. (eds.): Chráněná území ČR, svazek VI., Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, Praha, 456 pp.

Dále si můžete o přírodních rezervacích přečíst zde